Povídky
16. července 2008 v 10:01 | zuzana
Občas natrefíš na vetřelkyni, která flirtuje s tvým klukem s jediným cílem: ukrást si ho pro sebe. Horor je, když se přebíračka vyklube z vlastní mámy!
"Mámě jsem se narodila v osmnácti, takže by člověk řekl, že jsme k sobě měly vždycky blízko. Ale nebylo tomu tak. Co si pamatuju, byla spíš usedlejší typ. Po porodu mladší ségry dost přibrala a nedařilo se jí zhubnout. Měla asi 25 kilo nadváhy, oblíkala se jako padesátiletá tetka a ve volném čase seděla doma u televize nebo nám pletla svetry na zimu.
Jednou na jaře ale nečekaně potkala spolužačku ze střední školy. Štíhlou, krásnou, upravenou. Vypadala o generaci mladší než moje máma. Asi jí to dožralo, protože ze dne na den začala držet dietu a cvičit. Bylo jí třiatřicet, mně patnáct. Během pár měsíců už byly vidět výsledky, za rok se z ní stal úplně nový člověk. Všechny dlouhé svetry, haleny a volné sukně vyházela, a místo nich si nakoupila upnutá sexy trička, krátké bundičky, minisukně, džíny...
V novém sestřihu a s nalíčenou tváří najednou vypadala jako moje starší sestra. Všichni jí lichotili, jak skvěle vypadá, a mámě to dělalo nesmírně dobře. Ani se nedivím. Celý život trpěla ironickými poznámkami o svém tlustém zadku, pneumatikách na břiše nebo nemoderní vizáži. Táta se s ní rozvedl, když byly ségře dva roky, a od té doby o ni žádný muž neprojevil zájem. A teď se za ní najednou otáčeli chlapi na ulici, zvali ji na večeře a výlety...
Máma to začala strašlivě střídat. Každý den, a to fakt nekecám, měla rande s někým jiným. Šla třeba jen na skleničku nebo na večeři, ale i tak to stačilo, aby se na ni lidi začali koukat skrz prsty. Občas se s někým vyspala, ale pak dotyčného okomentovala, že stejně není její typ a žít by s ním nechtěla. V tomhle období jsme si byly navzdory situaci dost blízké. Imponovalo mi, že mám moderní mámu, se kterou se bavím o sexu a jejích chlapech, a že v ní mám nejlepší kámošku.
,Matčini' kluci
V šestnácti a půl jsem začala chodit s Martinem. Bylo mu devatenáct, končil střední a o světě už měl jiné představy než já. V sexu mě hodně naučil, ale chtěl pořád víc a víc experimentovat, souložit třeba šestkrát denně, a já jsem mu nestačila. Když jsme se hádali, tak jedině kvůli sexu. Máma jednou navrhla, ať Martina pozvu k nám domů na večeři. Pojala to tehdy hodně moderně, udělala samé mexické speciality a koupila i víno. Celý večer probíhal skvěle, zdálo se mi, že mámě se Martin zamlouval, a i on hýřil vtipem jako snad nikdy. Zřejmě se kvůli mé matce překonával.
Když odešel, máma mi řekla, že je Martin fajn a že má u nás dveře kdykoli otevřené. Byla jsem šťastná. Zanedlouho u nás Martin poprvé přespal. Máma byla do noci v práci, takže jsme se nerušeně pomilovali a usnuli. V noci jsem se vzbudila, Martin v posteli nebyl. Vstala jsem a zamířila do kuchyně, že se půjdu napít. Mezi dveřmi jsem zůstala šokovaně stát... Máma byla opřená o lednici a Martin ji právě líbal na krk!
Křičela jsem, co to má znamenat. Martin byl vyjevený, máma se tvářila nevzrušeně. Zapálila si, nalila nám všem panáka a sedla si ke stolu. Ten její klid mě vytáčel. Pořád jsem opakovala, jestli mi to můžou nějak vysvětlit. Martin nevydržel, zaševelil cosi ve smyslu, že už musí domů, a zmizel. Máma mi řekla, že aspoň vidím, že mě Martin nemiluje. Prý mi chtěla jen pomoct a otevřít oči. Nakonec mi zabrnkala na city a přesvědčila mě, že to se mnou myslí dobře - a byly jsme zase kámošky.
Až po dvou týdnech jsem zjistila, že máma s Martinem jsou milenci a scházejí se u nás doma. Nejdřív mi to dost vadilo, ale pak jsem si zvykla. Na jedné diskotéce mě sbalil Roman - sice o měsíc mladší než já, ale můj kluk snů. Fešák, navíc sportovec. Pozorný, milý, pořád mi kupoval nějaké dárky. Hrozně jsem se do něj zamilovala. Trávili jsme spolu čím dál víc času. Jednou bylo v plánu kino a Roman mě přišel vyzvednout dřív. Během fénování vlasů jsem neslyšela zvonek. Vyjdu z koupelny a koukám: sedí s mámou na gauči a výborně se baví.
Po předchozích zkušenostech na mě rozhodně nebylo vidět bůhvíjaké nadšení. Oznámila jsem mámě, že jdeme do kina, a snažila se Romana dostat ven. Máma trapně poznamenala, že Johnnyho Deppa by taky ráda viděla, a Roman jí hned navrhl, ať se k nám připojí. Skřípala jsem vzteky zubama. Druhý den Roman básnil, jak skvělou mám mámu. Zeptala jsem se ho, jestli nechce radši chodit s ní. ,Blázínku, miluju tebe,' řekl mi se smíchem. Potom bylo všechno v pohodě.
S Romanem jsme chodili skoro rok. Často mě navštěvoval a s mámou si náramně rozuměli - zdálo se, že jen na přátelské úrovni. Blížily se Vánoce a my jsme měli odjet na víkend do Špindlu lyžovat. Jenomže já jsem den před odjezdem dostala angínu. Roman děsně litoval, že poukaz na hory propadne, lyžování totiž miloval. Nevím, co mě to popadlo, ale sama jsem navrhla, ať jede s mou mámou! Kámoška si ťukala na čelo, ale já jsem si byla Romanovou láskou naprosto jistá.
Když se vrátili, máma zářila štěstím a líčila mi, jak si báječně zalyžovali. Roman se v neděli vůbec neukázal, viděla jsem ho až v pondělí ve škole. Tvářil se divně, vyhýbal se mi pohledem. Tušila jsem, že se něco stalo, ale on tvrdil, že je všechno v pohodě. Odpoledne už jsem to nevydržela a zeptala se ho, jestli je něco mezi ním a mou matkou. Sklopil oči a přiznal, že se spolu na horách vyspali. Nemohla jsem uvěřit, že mi máma přebrala i druhého kluka! Ještě ten večer jsem si sbalila věci a odstěhovala se k tátovi. Od té doby se s ní nevídám. Sice uběhlo pár let, ale stejně jí to nemůžu odpustit. Nikdy už jí nepředstavím žádného svého kluka, nemůžu jí věřit. Pořád si kladu otázku, jak se mohla takhle zachovat. Je to přece moje máma!"
Jak nepřijít o úsměv (a o kluka)
* Mámy mají v popisu práce se ti tak trochu plést do života, ale jestli ti přebírá kluky, není to normální!
* Máma je znovu v ,pubertě' a vyvádí hůř než v šestnácti? Narovinu jí řekni, že ti její chování ubližuje, a když v tom bude pokračovat i nadále, ztratí tě.
* Jestli ti není osmnáct, nemůžeš se jen tak sbalit a od mámy odejít. Když promluva nepomůže, fundovanou radu ti poskytne psycholog.
21. března 2008 v 16:36 | zuzana
Smutné písničky,venku sníh,sobota,sedíte u počítače....většina z vás tento pocit asi zná.Pocit kdy vám příde všechno těžké,nemožné a kdy se cítíte sami.Tento pocit prožívala i jedna holka.Byla strašně zamilovaná do jednoho kluka.Pořád si psali,telefonovali a vypadalo to,že se z toho co nevidět něco vyklube.Ze začátku to vypadalo jenom jako přátelství,ale pozdeji to začalo bejt vážnější.Potom ale začal couvat.Najednou to nebylo už to,co dřív.Choval se jinak.Přestali si psát a telefonovat a ta holka,která se jmenovala Naty se najednou cejtila strašně sama.Neměla s kym hrát na icq hry,neměla moc komu psát,neměla pocit bezpečí.Nebyl den,kdy by nebrečela,nebyl den,kdy by na něj nemyslela,nebyla noc,kdy by se jí o něm nezdálo.Pořád myslela jenom na něj a ostatní kluci jí nezajímali.Prostě jim nevěřila a ani se jí žádnej nelíbil natolik aby s nim chtěla bejt.Když už to trvalo několik měsíců řekla si dost a byla rozhodnutá mu to říct a taky to udělala.Bohužel stalo se to,co čekala-nevyjádřil se.Uplynul další měsíc a on nejevil žádný zájem.Chtěla na něj zapomenout a začít normálně žít.Bylo to strašně těžký.Chyběl jí...chybělo jí to volání....ty jeho slova....ty jeho pohledy.Jediné co jí po něm zbylo,byl jeden obrázek,který jí jednou poslal.Uplynulo pár týdnů a Naty si řekla,že na něj prostě nemůže zapomenout a ani nechce.Někde uvnitř cítila že to prostě nepůjde a že všechno dopadne dobře.Trápila se už tak dlouho,že zapoměla co to vlastně je štěstí.Neuměla se radovat a žila ve svym světě kterýmu nikdo nerozuměl.Byla z toho všeho už strašně vyčerpaná a slabá.Začalo se jí často stávat že z ničeho nic omdlela.Jednou omdlela ve škole a odvezli jí do nemocnice.Celý týden jenom spala a spala.Chodili za ní všichni známý a přáli si aby se co nejdříve uzdravila.Dokonce přišel i ten kluk.Chytil jí za ruku a i když nevěděl jestli ho slyší,řekl jí:"Promiň za všechno....byl jsem blbej a neuvědomoval jsem si co dělám...ale já tě mám moc rád a vždycky jsem měl."Začali mu téct slzy a dal jí ještě před odchodem polibek.Chodil za ní každý den.Jednoho dne se Naty konečně probudila.
O pár dní později: Naty už byla v pořádku a s tim klukem začala chodit.Byl to nejšťastnější člověk na světě.Slíbili si,že se nikdy neopustěj už.Jednou ten kluk ale nepřišel do školy.Naty se bála že se mu něco stalo,protože když nepřišel do školy,tak jí to vžycky řekl.Začala hodina a do třídy přišla učitelka.Vypadala strašně nešťastně a celý třídě oznámila,že ten kluk měl ráno nehodu na kole.Srazil ho vlak a on nepřežil.Naty tomu nemohla uvěřit.Byla v šoku a okamžitě se se strašnym pláčem rozběhla pryč.Pryč ze školy.V hlavě se jí vybavovalo uplně všechno co spolu prožili,každý jeho slovo.Běžela rovnou za jeho rodiči,protože jí v tu chvíli přišli nejbližší.Zazvonila a ve dveřích stáli nešťastní rodiče.Naty se rozbrečela ještě víc a vrhla se jim do náruče.Poprosila je jestli by u nich nemohla přespat,že domů nechce,že chce být u nich.Nechtěla aby volali její mámě.Nechali jí spát v pokoji toho kluka.Ráno jí ale řekli že musí domů.Její máma měla o ní velikej strach a nevěděla kde jí hledat.Rodiče toho kluka Naty přemluvili a odvezli jí domů.Její mámě všechno řekli.
O měsíc později: Naty skoro nechodila do školy.Celý den probrečela.Věřila na posmrtný život a věděla,že její bývalí kluk by si nepřál,aby se zabila,ale ona nemohla být na světě bez něj.Napsala mámě a všem ostatním přátelům dopis ve kterym naprosto všechno vysvětlila a řekla vše co chtěla říct.Vzpoměla si na jejich slib "Nikdy se neopustíme" a poslední vteřiny jejího života skončily...

21. března 2008 v 12:43 | zuzana
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.
,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.
Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.
Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.
Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.
A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."
S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.
Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...
21. března 2008 v 12:27 | zuzana
Ještě před pár hodinami byla venku s nejlepšíma kámoškama a se skvělýma klukama a skvěle se bavila. Teď ale sedí v pokoji, bloudí po netu a píše těm jediným dvou lidem, kteří jsou zrovna na icq. Vzpomíná na chvíle, kdy si psali. S tim bezvadnym klukem, s kterym si tak rozuměla. Co když ho viděla už naposledy??? Co když se už nikdy neozve??? Ale proč??? Vždyť si přece tak rozuměli, tak proč jí přestal psát??? Proč si vymazal její číslo z mobilu??? Kde je chyba??? Takový a spousty dalších otázek jí vrtá hlavou. Ale už se rozhodla.
Je kolem jedenácté hodiny večer a její rodiče šli spát. Do batohu sbalila pár věcí, ještě v rychlosti napsala rodičům dopis, aby o ní neměli strach, že se brzy vrátí a že je v bezpečí, otevřela okno a vyhlídla ven. Podívala se na oblohu, na které nebyla vidět jediná hvězda. Vylezla z okna ven a vydala se na místo, kde ho naposledy viděla, kde s nim naposledy mluvila. Byla to pouze lavička. Ale teď už nebyla v tom krásnym, sluncem prosvícenym parku. Byla schovaná ve tmě. Nikde nikdo nebyl. Sedla si na ní a v hlavě se jí vybavovalo všechno co před několika hodinami tady prožili. Jak se všichni smáli. Vybavovalo se jí každý slovo. Každej pohled.Najednou začalo pršet. Schoulila se do klubíčka a studené kapky vody, které byly stejně smutné jako ona na ní lehce dopadávali. Po chvíli pršet přestalo a obloha byla celá posetá hvězdami. Oblečení měla uplně promočené od deště a oči zaplavené slzami a bolestí. Začali se jí pomalu zavírat a usnula.
Probudil jí až známí hlas. Otevřela oči a uviděla toho kluka. Ptal se jí, co tam dělá, ale ona mu neodpověděla. Sbalila si do batohu deku a chystala se beze slova odejít. Chytil jí za ruku a začal: "Já…vždycky ses mi hrozně líbila a už od prvního okamžiku jsem se do tebe zamiloval, ale včera…" . Vzpomněla si na včerejšek, jak flirtoval s její nejlepší kamarádkou a ona mu to pohledy oplácela. Rozeběhla se pryč. Nevěděla kam běží, ale ten kluk běžel stále za ní. Chtěla běžet přes koleje, než však stihl říct "STŮJ" , vlak jí srazil k zemi. Držel jí v náruči a slzy padaly na její mrtvé tělo. Poprvé a naposledy políbil její úzké rty. Chvíli před tím jí chtěl říct, že včera s tou její kámoškou to nebylo myšleno vážně. Chtěl jí všechno vysvětlit, ale bylo pozdě. Nikdy jí neřekne "MILUJU TĚ" , stejně jako ona to neřekne jemu.
Další den ráno toho kluka našli mrtvého na kolejích, kde zemřela ona. Miloval jí tak moc, že bez ní nedokázal dál žít…
30. ledna 2008 v 14:34 | zuzana
Šla jsem po škole domů.Vzala jsem si kolo a chtěla jet za svým klukem-Michalem.
Když jsem jela,myslela jsem na něho.Na to,jak se líbáme..jak mě objímá.I přes foukání větru mě zahalil krásný pocit lásky.Jela jsem na silnici,kde byl nájezd z dálnice.
Najednou se setmělo a já pocítila chlad.Takové divně zamrazení.Předzvěst něčeho špatného. Nenechala jsem se tím nijak zastrašit a jela jsem dál. Dál jsem přemýšlela o nás. Co bude dál.
Z přemýšlení mě vytrhla rána a zvuk rozbíjejícího se skla. Okamžitě jsem se probrala a zjistila, že pár metrů přede mnou do sebe narazily dvě auta. Jedno z nich mi bylo povědomé.Nee!!!!!
To nemůže být pravda!! Rozjela jsem se. Zastavila u modrého auta a vykřikla Ne!!
Na zemi ležel Michal. V autě seděla jeho matka...Rychle jsem vytáhla mobil a zavolala sanitku.
Zjistila jsem, jestli Michal dýchá. Dýchal.
Položila jsem ho do stabilizované polohy a čekala, až přijede sanitka.
Michal otevřel oči a podíval se na mě. Usmál se. Já také. Řekl mi dvě nejkrásnější slova na světě,
jeho poslední slova:Miluji tě.Já tebe taky řekla jsem se slzami v očích.
Rozbrečela jsem se a objala ho. Celou dobu jsem ležela na něm a objímala ho. Zdálo se mi to jako věčnost, než dorazila sanitka.Vyslechli mě, co se stalo, ale já neměla sílu mluvit. Jen jsem brečela. Pořád jsem opakovala jen slova on a umřel.
Za pár dní jsem jela na kole za tetou a uviděla jsem to místo.
Ten křížek s květinami, které tam každý druhý den nosím. Brečela jsem. Tady se to stalo.
Tady to auto do jejich auta vrazilo a jeho to vymrštilo z auta a tady on zemřel. Už nikdy mu nebudu moct říct do očí Miluji tě. Nikdy už nepůjdeme spolu ven. Už nikdy..
Miluji tě slyšela jsem vykřiknout svůj hlas, slezla jsem z kola a šla do silnice.Zase budu s ním...
30. ledna 2008 v 14:31 | zuzana
Chlapec a devce jeli na motorce víc jak 120 km/h....
Devce: Spomal, prosím. Bojím se...
Chlapec: Ne, to je zábava.
Devce: To teda není... Prosím zpomal!
Chlapec: Fajn. Až mi rekneš, že me miluješ!
Devce: Miluju Te.. už spomal
Chlapec: Ted me obejmi. Jakoby to melo byt naposled...
Devce ho obejme..
Chlapec: Mužeš mi sundat helmu a nasadit si ji?
Na druhý den v novinách: Motocykl narazil do budovy kvuli selhání brzd. Byli na nem dva lidi, ale jen jeden prežil. Pravdou je, že chlapec v polovine strmého kopce zjistil, že mu selhali brzdy, ale nechtel, aby to jeho prítelkyne vedela. Namísto toho chtel, aby mu prítelkyne rekla, že ho miluje, naposledy chtel cítí její objetí a potom jí dal svoji helmu i presto, že to znamenalo jeho smrt! Jen kvuli tomu, aby žila...
29. ledna 2008 v 22:04 | zuzana
Stála na kraji propasti,
dívala se dolů.
V myšlenkách vzpomínala,
jaké to bylo,
když ještě byli spolu…
Ten čas však pryč je,
už nikdy ho neuvidí,
jak se raduje…
Nikdy..!!Nikdy!!
To slovo je až děsivé,
ale pro tuto chvíli se jí stalo osudné.
Proč??!!!Ptala se sama sebe..
To jediné slůvko PROČ jí neustále znělo v hlavě.
Cítila, že už nemůže dál,
…najednou ho viděla ,
jako by před ní opět stál…
Udělala krok vpřed …,
její tělo bylo čím dál tím lehčí,
z očí jí tekly slzy,
ne však slané,ale krvavé,
ty z duše uroněné..!
Padá…….,
ale už brzy se s ním setká
a bude opět šťastná……
29. ledna 2008 v 21:57 | zuzana
Bylo jednou slepé děvče, které nenávidělo sebe a celý svět za to, že nemůže nic vidět. Měla vrozenou vadu očí a nikdy nic a nikoho neviděla. Každého nesnášela, až na svého chlapce. On byl stále s ní, ve všem jí ochotně pomáhal. Jednou mu řekla, že kdyby někdy mohla vidět, hned by se za něho vdala. Stalo se jednoho dne, že se konečně, po dlouhé době našel dárce, který jí mohl dát nemocnou část očí. A tak se těšila, že konečně uvidí svět a také svého přítele. Chlapec se jí hned po operaci přišel zeptat, jestli si ho vezme. Dívka se usmála, ale když otevřela své "nové" očí a uviděla ho, byla v šoku. I on byl slepý. Začala přemýšlet o svém životě a nakonec slepého chlapce odmítla. Ten smutně odešel, z očí mu tekly slzy. Po pár dnech jí přišel dopis. Byl od něho. Chlapec jí děkoval za všechny krásné chvíle, které spolu prožili. Na konci dopisu stálo: "A dej mi prosím pozor na moje oči..."